To jsem tak jednou seděl během služební cesty někde na letišti a zrovna oznámili, že můj let domů má zpoždění. Tento podnět ve mě vyvolal emoci smutku, na kterou moje tělo reagovalo svěšením hlavy a ramen a já zahodil všechna dobrá předsevzetí a vyrazil jsem najít si něco sladkého na zlepšení nálady. A zatímco jsem se ládoval něčím pocukrovaným s vanilkovým krémem, do hlavy se mi vloudila myšlenka: „Proč tu jsem?“,  „Proč dělám, to co dělám?“ a hlavně „Proč z toho nemám radost?“

A zatímco vanilkový krém zmizel z talíře, smutek odezněl, hlava a ramena se vrátila do původní pozice a nakonec i to letadlo letělo, moje otázky zůstaly v hlavě a začali nahlodávat moji životní vizi. Mám dobrou práci, ale mohla by být lepší. Plat je dobrý, ale mohl by být lepší. Uběhl jsem maraton, ale mohlo to být rychleji. Jak moc využívám své schopnosti? Když se mi v hlavě občas objeví nápady, které dávají smysl, proč je nedokážu realizovat? A kdo je ten sabotér v mé hlavě, který generuje spousty výmluv a „důvodů“ proč to nepůjde?

Ano, je to banální krize středního věku. Nejdřív jsem to popíral, pak odmítal, sliboval si hory doly, až jsem propadl smutku a beznaději. Nakonec jsem se smířil s tím, že některé životní cíle si už nesplním, pilotovat Formuli 1 opravdu nikdy nebudu a na havajského Ironmana se nikdy nekvalifikuji. A protože obrovské cíle zmizely, objevil se prostor pro jiné, menší, realističtější a smysluplnější. 

A protože jsem vždy uměl motivovat lidi kolem sebe, rozhodl jsem se přihlásit do koučinkového programu. Následovalo 6 měsíců WOW efektů, které mi změnily žebříček hodnot, umožnily pochopit chování své i ostatních a daly možnost pomáhat jiným. Protože Koučink je cesta, která vás dovede dál.